Ještě ten večer

28. července 2011 - večer

Okamžitě jsem uznala svou chybu, že sice nechápu proč, ale opravdu je Dragoun v Hlučíně už dnes. Přišla mi odpověď:

„Tak nasedni na kolo a jedem.“

Sice je to neuvěřitelné, ale sbalila jsem si věci k taťkovi, v rychlosti vše vysvětlila zaskočené mamce a utíkala i s kolem na autobus. Potkali jsme se v Porubě a vyrazili.

Tahle část byla pěkná, jeli jsme furt po rovince a až na to, že se mě HanS pokusil párkrát z kola shodit (ale jen opatrně, abych se vylekala, ale nespadla) a že se předváděl, jak umí jezdit bez držení, byla cesta bez většího vzrušení.

Dragouna jsme pak poslouchali v klidu z lavičky u hospody, kde jsme si dali nejdřív kafe, pak nealkoholické pivo. Potkali jsme Betty, a tak jsme si zůstali ještě na Kryštofy. Pak už se ale blížila půlnoc, tak jsme chtěli vyrazit domů. Taťka se několikrát ptal, jestli pro nás má přijet a jestli mi HanS opravdu připevní přední světlo, protože na tom půjčeném kole žádné nebylo.

Připevnil. Ale nějak se mi to nezdálo. Hned po prvním kilometru jsme sjížděli z hlavní cesty a já volala za sebe volala:

„Honzí! To světlo svítí nějak křivě! Jestli tu bude díra, tak do ní vjedu a spadnu!“

„Tak zastav, já ti to spravím.“

No a najednou tam byla díra a já spadla.

Fakt to bolelo, nevěděla jsem, jestli omdlím, nebo budu zvracet, ale víc jsem si přála, abych omdlela a už to nebolelo. HanS mě držel a já mu chtěla říct, že omdlím, ale najednou se to začalo zlepšovat, tak jsem místo toho řekla:

„Bože! Úplně nové tepláky!“

Pak jsem volala taťkovi, aby pro nás přijel. Myslel si, že se nám jen nechce jet v dešti (jo, začalo pršet), tak nás nechal čekat asi hodinu. Koleno mi pořádně napuchlo a ještě po roce dost bolí.