28. července 2011 - večer
Okamžitě jsem
uznala svou chybu, že sice nechápu proč, ale opravdu je Dragoun v Hlučíně
už dnes. Přišla mi odpověď:
„Tak nasedni na
kolo a jedem.“
Sice je to
neuvěřitelné, ale sbalila jsem si věci k taťkovi, v rychlosti vše
vysvětlila zaskočené mamce a utíkala i s kolem na autobus. Potkali jsme se
v Porubě a vyrazili.
Tahle část byla
pěkná, jeli jsme furt po rovince a až na to, že se mě HanS pokusil párkrát
z kola shodit (ale jen opatrně, abych se vylekala, ale nespadla) a že se
předváděl, jak umí jezdit bez držení, byla cesta bez většího vzrušení.
Dragouna jsme pak
poslouchali v klidu z lavičky u hospody, kde jsme si dali nejdřív
kafe, pak nealkoholické pivo. Potkali jsme Betty, a tak jsme si zůstali ještě na
Kryštofy. Pak už se ale blížila půlnoc, tak jsme chtěli vyrazit domů. Taťka se
několikrát ptal, jestli pro nás má přijet a jestli mi HanS opravdu připevní
přední světlo, protože na tom půjčeném kole žádné nebylo.
Připevnil. Ale
nějak se mi to nezdálo. Hned po prvním kilometru jsme sjížděli z hlavní
cesty a já volala za sebe volala:
„Honzí! To světlo
svítí nějak křivě! Jestli tu bude díra, tak do ní vjedu a spadnu!“
„Tak zastav, já
ti to spravím.“
No a najednou tam
byla díra a já spadla.
Fakt to bolelo,
nevěděla jsem, jestli omdlím, nebo budu zvracet, ale víc jsem si přála, abych
omdlela a už to nebolelo. HanS mě držel a já mu chtěla říct, že omdlím, ale
najednou se to začalo zlepšovat, tak jsem místo toho řekla:
„Bože! Úplně nové
tepláky!“
Pak jsem volala
taťkovi, aby pro nás přijel. Myslel si, že se nám jen nechce jet v dešti
(jo, začalo pršet), tak nás nechal čekat asi hodinu. Koleno mi pořádně napuchlo
a ještě po roce dost bolí.
