Aha!

Dne 27. června 2011 byla záhada osmnácti děr v duši vysvětlena...

Cesta lesem

28. července 2011

Večer před plánovanou druhou cestou jsem měla sraz ze základky. Nehodlala jsem tam být dlouho a to jsem taky splnila, ale nálada byla mnohem lepší než jsem čekala a tak jsem v té dobré náladě navrhla Báře, ať jde druhý den na kolo s náma!

No, až doma mi došlo, že jsem tím akorát způsobila, že teď vlastně pojedu na kolo se dvěma největšíma cyklobláznama, co znám. Jupí.

Svého milovaného žlutého Raptora jsem nechala v Brně, takže mi taťka pujčil Vladanino kolo. Byla jsem z něj upřímně dost nešťastná. Vůbec nejelo samo, jako Raptor a nevěděla jsem si rady s přehazováním, ač mi chvíli po startu dávali HanS s Bajkou školení.

Musím říct, že se mě zase snažili oba přesvědčit, abych jela první, ale nepovedlo se jim to.

Problém jsem měla s každým sebemenším kopečkem a ve výsledku mě jen mrzelo, že takhle vyplýtvám jeden prázdninový den.

Rozhodla jsem se zachovat asertivně a ještě na konci Ostravy prohlásila: „Děcka, mě to prostě strašně nebaví. Klidně jeďte na výlet dál, ale já pojedu domů.“

Ale nedovolili mi to. Namluvili mi, že stačí, když se naučím správně přehazovat a bude to v poho.

Jenže jsem přehazovala jako blázen a vůbec to v poho nebylo.

Když jsme dojeli do Plesné k rozcestí, kouknul se HanS na tabuli do mapy a prohlásil: „Tak Kiko, kterou cestou chceš jet? Obě jsou strašně do kopce.“

Já na to: „No, když jsou asi obě strašně do kopce, tak si nemám moc z čeho vybírat, ne? Takže je mi to jedno!“

HanS (s ďábelským potěšením v hlase): „Dobře, tak jestli je ti to jedno tak pojedeme tou horší, aspoň tě trochu potrápím.“

Já (trochu zoufale, ale možná i trochu naštvaně): „Trápíš mě každý den!! Proč i dneska??“

No, a jeli jsme.. Pár metrů a už jsem viděla kus toho dlouhého strmého (na mě dost) kopce. HanS řekl, že jestli chcu, můžu to klidně jen vyšlapat, ale že se to vyjet dá a odfrčel. Bajka mě nutila jet před ní, ale schválně jsem jela tak pomalu, že to nevydržela a taky mě předjela.

Nějakou dobu jsem se trápila a štvalo mě slunko, které tak silně svítilo. Naštěstí jsem měla jen bílé tričko a bílé kraťasy, takže jsem ho zase tolik nepřitahovala. Pak už mi ale tak bilo srdce, že jsem se rozhodla si na chvilku odpočinout. Hodila jsem kolo do trávy a lehla si vedle něj a začla se opalovat.

Konečně se mi začal výlet trochu líbit!

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale když jsem zjistila, že se pro mě nikdo nehodlá vracet, zase jsem vzala kolo a snažila se jet. Moc to nešlo, tak jsem chvíli jela a chvíli šla vedle kola. Po levé straně cesty byl les a po pravé zlatavé pole.

Když mě předjel asi stoletý děda, ruply mi nervy. Rozhodla jsem se, že nepojedu po té cestě, kde na mě praží slunko, ale že to vezmu přes ten les.

Tak jsem zase chvíli jela a chvíli šla lesem. Bylo to vlastně docela fajn. Až na to, že jsem se bála, že mě přepadne traktorista, který dělal poblíž něco se dřevem, to byla pohoda. Kdykoli se mi chtělo, tak jsem si sedla do trávy a užívala si pohodu a klid lesa a samoty. Tak to mám ráda, když jsem sama a můžu si dělat jak dlouhé přestávky chcu a kdy chcu, říkala jsem si. Trochu mě štvalo, že klíče, kapesníky, peněženku a hlavně mobil mám u Báry v batohu, takže jim nemůžu napsat, ale utěšovala jsem se, že vzhledem k tomu, jak vypadala celá naše předešlá cesta, jim asi došlo, že jsem šla domů a tak se o mě nebudou bát. Přesto jsem se ale snažila pořád sledovat pole, abych vyšla na stejnou cestu, ze které jsem zabočila do lesa.

Časem už to ale taková pohoda nebyla. Protože několik dní před tím dost pršelo, byla většina cesty hodně zablácená a v jedné chvíli jsem se začla brodit do bažiny i s kolem a připadala si jako v Nekonečném příbehu. Stejně jako Atrei svého koně jsem já držela kolo a tahala ho z bažiny v duchu volajíc: „Neumírej!“

Taky nebylo úplně příjemné projíždět neznámými lesními cestičkami, které byly velmi úzké a lemované křovisky s trním a vysokými kopřivami.

Nakonec jsem konečně našla východ z lesa a dostala se na louku. Jenže přímo na louku, cesta nikde. (bod E)

Rozhodla jsem se nepanikařit a jít dál. Uprostřed louky (bod H) jsem se pak posadila a uvažovala, jestli jít doprava, nebo doleva.

Samozřejmě jsem se rozhodla úplně špatně a šla doleva. Zase lesem, bahna bylo čím dál víc. Mraky se začly sdružovat k bouřce a tak jsem se snažila co nejvíc jet a co nejméně kolo vést. Jenže po blátě se jede fakt blbě. Několikrát jsem celá (i s bílým tričkem a bílýma kraťasama) do bláta spadla, ale nevzdávala jsem se. Kdykoli jsem pomyslela na to, že bych si dala alespoň krátkou přestávku, tak jsem raději přidala na rychlosti.

Vyšla jsem z lesa zase na novou louku. Žízeň už jsem měla takovou, že jsem vážně uvažovala nad tím, že se napiju vody z kaluže (měla jsem totiž bezvadný nápad, že budeme mít s HanSem společné pití, abych se s ním nemusela tahat).

Najednou jsem v dálce uprostřed obrovského nic uviděla bagr. To bylo znamení! To byla moje jediná možnost na záchranu! Začalo už pomalu poprchávat a já se snažila co nejrychleji dostat na staveniště a modlila se, aby tam byli nějací lidé.

A taky byli.

Stavbyvedoucí (milý, sympatický mladý kluk z Prahy) mě posadil do auta, dal mi napít a do ruky mi dal svůj mobil. Zatímco venku řešil stavbu, já napsala mamce (na jediné číslo, které znám zpaměti) SMS: „Ahoj mami. Prosimtě, zavolej Báře, ať se mi ozve na tohle číslo. Na nic se neptej, je to otázka života a smrti. Díky! Kika“

No, mamka pak říkala, že ji ta SMS trochu rozrušila, každopádně díky tomu, že kdysi dávno si brávala čísla na holky, u kterých jsem přespávala, tak mohla Báře zavolat a předat jí můj vzkaz.

Z doslechu vím, že se Báry celá nervní ptala, co se stalo a Bára jí typicky flegmaticky odpověděla: „No, ona nejdřív trochu trucovala a pak se ztratila.“

Když mi pak Bára volala, vypadal rozhovor nějak takhle:

„Kiko, kde jsi!!!???“

„Baru, já nevím.“

„Hans tě furt hledá!“

„Fakt??!! Prosimtě, řekni mu, ať jede domů, že tam za ním nějak přijedu!“

Bylo mi HanSe líto, že já čekám v té bouřce v klidu v autě, zatímco on v tom dešti jezdí na kole a hledá mě. Říkala jsem si, že to ještě budu muset nějak vyřešit, aby na mě nebyl moc naštvaný.

Mezi tím mi stavby vedoucí nabídl, že když počkám ještě půl hoďky, přijedou chlapi s velkým autem, kam se mi vleze kolo a hodí mě do Ostravy.

Měla jsem radost a nechala se zavést do Poruby před HanSův dům.

Když vylezl, vypadal opravdu, že se na mě trochu zlobí. Zato já vypadala naprosto uboze. Od hlavy po paty celá od bahna (kraťasy ani triko už vůbec bílé nebyly), dokonce i moje helma byla ze záhadného důvodu od bahna. Ruce i nohy jsem měla celé červené od trní a kopřiv. Navíc jsem měla neskutečnou žízeň.

Přesto jsem se rozhodla usmívat a celé příhodě se smát: „To bylo ale úžasné dobrodružství, že jsem se ztratila a tys mě v bouřce všude hledal! Počkej, až o tom budeme někomu vyprávět! To byl ten nejlepší výlet!“

Nejvtipnější je, že ač jsem tomu v té chvíli sama nevěřila, přesvědčila jsem o tom nakonec nejen HanSe, ale i sebe.

Po tom, co mi dal napít a pujčil mikinu, sedl na kolo a jel se mnou přes Mariánky domů. Už se usmíval a radoval z toho úžasného dobrodružství.

Cesta domů proběhla bez komplikací, až na malý zádrhel na jedné křižovatce. HanS mě čekal o kousek dál u Kauflandu a chtěl nejspíš vědět, co mě zdrželo, ale jen jsem kolem něj projela a prohlásila: „Nechci o tom mluvit.“

Před našim domem HanS vytáhl mapu: „Vidíš? Tady jsme jeli a tady jsi ty zabočila do lesa, ale hned pár metrů dál za zatáčkou už jsme tě čekali my s Bárou. No a pak už by to bylo jen bylo z kopečka, z kopečka, po rovince, po rovince až do Hlučína, kde dneska hraje víš kdo?“

„Nevím.“ hlesla jsem celá nešťastná, že už měl být zbytek cesty jen z kopečka a po rovince (a trochu naštvaná, protože kdybych to věděla od začátku a nebylo mi tvrzeno, že celá cesta bude do kopce, nejspíš bych se vůbec neztratila).

„No dneska tam hraje Roman Dragoun!“

Řekla jsem, že to není možné, protože na Dragouna se do Hlučína chystáme s taťkou až o tři dny později, ale domů jsem šla vážně docela smutná, že HanSik naplánoval tak pěkný výlet a já mu ho pokazila.

Pak jsem se unavená osprchovala a těšila se, až si sednu k mamce na gauč a budem koukat na televizi. Byla jsem vlastně spokojená, že mám celé dobrodružství za sebou.

Jenže jsem se pak koukla na net a zjistila, že večer je opravdu Dragoun v Hlučíně!

První cesta

7. června 2011


Nemůžu si vzpomenout, jak mě HanS přemluvil, že spolu budeme jezdit na kole, ale myslím, že to nebylo až tak těžké, jak by všichni očekávali. Moje skvělé milované žluté kolo šlo do servisu k taťkovi, ten ho umyl, dal mi na ně potřebné příslušenství a už jsem si ho hrdě vezla do Brna.

Zanedlouho jsme plánovali první cestu. Start byl jasný. Pár metrů od Masné, kde jsem bydlela, vedla kolem řeky cyklostezka. Nemohli jsme se ale domluvit na cíli. Mohli bychom dojet k přehradě, nebo ještě dál k hradu Veveří, nebo až do Veverské Bítýšky (to jsem chtěla já!), nebo dokonce až za Bítýšku na táborovou základnu (to už jsem chtěla jenom já).

HanS moudře rozhodl, že se vydáme směrem ke všem těmto cílům a uvidíme, který z nich bude konec naší cesty (přece jen jsem na kole asi deset let neseděla a kromě jednoho výletu, kdy jsme kolem Lehoty najezdili 30 km, jsem se na něm jen vozila s dětma před domem).

Hned ze startu jsme se pohádali, kdo pojede první. HanS mě chtěl jako děcko nechat jet před sebou. Vlastně jsem to i chápala, nechtěl mi ujet, pořád se na mě otáčet, ztratit mě. Přesně tak to bude ale celý příští rok fungovat.

Protože jsem se styděla a nebyla si jistá, jestli na to kolo budu vůbec umět nasednout, přemluvila jsem ho, aby jel první on.

Byla to paráda! Fakt jsem byla nadšená a milovala to kolo, měla jsem pocit, že jede za mě a já se nemusím ani moc snažit. I když jsem se občas bála na blbém povrchu, z kopečka, nebo po cestě (ok, projeli jsme jen jednu jednosměrku a nejelo tam žádné auto, ale i tak), tak jsem s HanSem držela jakž takž tempo a snažila se neztrapnit. A to dokonce i do hnusného kopce na Kamence, kde jsem myslela, že umřu. Vyšlapala jsem ho s nasazením všech životních sil, co jsem v sobě našla, jenom aby se za mě nestyděl, že to nedokážu.

Ale když jsem ten kopec celá šťastná vyšlapala, říkám mu, že mám asi nějaký problém, protože slyším divný zvuk, když jedu. To jsem ještě neuměla poznat, že mám píchlou duši.

Ajaj!

HanS nechal lepítka v Ostravě, musela jsem volat Báře, aby mi na internetu našla nejbližší obchod, kde by se dala koupit a pak mě HanS na 45 minut opustil. Najednou se objevil celý nadšený mezi stromy, že vzal raději dvě balení a jde mi tu duši spravit. Dírku našel, zalepil, ale myslím, že u nafukování jsme se střídali tak půl hodiny a bezvýsledně. 
Vzali jsme to teda kousek z kopečka k řece, že prý jestli tam ještě nebude druhá dírka. A našel hned dvě! Obě je zalepil a šel před nafukováním zkontrolovat, jestli je to všechno, ale ony tam byly další dvě! Za mojí asistence (on lepil, já podávala lepidlo a lepítka, čokoládu a pití) jsme zalepili celkem asi deset děr, když začla docházet lepítka. Museli jsme zbylé rozstříhat až na tři kusy a šetřit s nimi. Ani tak to ale nevyšlo a tak jsme strhávali lepítka, která byla nalepená jako první (a s kterými jsme ještě plýtvali), rozstříhali jsme je a znovu je lepili.

Každopádně když jsme objevili osmnáctou dírku a neměli na ni už ani kousíček lepítka, zabalili jsme to a šli domů (bylo už přece jen docela pozdě, od chvíle, kdy jsem statečně vyšlapala kopec, uplynuly už asi tři hodiny).

HanSik si mě ještě vyzkoušel a místo po normální cestě mě s kolem nechal vyškrábat se na stezku po hlíně do strmého kopce. Ocenil, že jsem se nerozbrečela a pořád se usmívám (byla to přece jen první cesta a snažila jsem se zapůsobit, při dalších cestách se dočká více breku a méně úsměvů, to jsem ale tehdy ještě netušila ani já), pak se trochu styděl, když mě jako gentleman doprovázel až na vrchol kopce pěšky vedouce kolo. Nevím, jestli si ostatní cyklisti opravdu mysleli, že šlapeme proto, že to nevyjedeme, ale já byla ráda, že nemusím jít sama.

Dojela jsem domů tramvajkou a vyhlížela HanSe, který se vynořil úplně z jiné strany a po jiné cestě, než jsem čekala (že se s oblibou ztrácí jsem taky zjistila až později).

Celkový čas: 4 hodiny

Celkem najeto: 7km