Cesta lesem

28. července 2011

Večer před plánovanou druhou cestou jsem měla sraz ze základky. Nehodlala jsem tam být dlouho a to jsem taky splnila, ale nálada byla mnohem lepší než jsem čekala a tak jsem v té dobré náladě navrhla Báře, ať jde druhý den na kolo s náma!

No, až doma mi došlo, že jsem tím akorát způsobila, že teď vlastně pojedu na kolo se dvěma největšíma cyklobláznama, co znám. Jupí.

Svého milovaného žlutého Raptora jsem nechala v Brně, takže mi taťka pujčil Vladanino kolo. Byla jsem z něj upřímně dost nešťastná. Vůbec nejelo samo, jako Raptor a nevěděla jsem si rady s přehazováním, ač mi chvíli po startu dávali HanS s Bajkou školení.

Musím říct, že se mě zase snažili oba přesvědčit, abych jela první, ale nepovedlo se jim to.

Problém jsem měla s každým sebemenším kopečkem a ve výsledku mě jen mrzelo, že takhle vyplýtvám jeden prázdninový den.

Rozhodla jsem se zachovat asertivně a ještě na konci Ostravy prohlásila: „Děcka, mě to prostě strašně nebaví. Klidně jeďte na výlet dál, ale já pojedu domů.“

Ale nedovolili mi to. Namluvili mi, že stačí, když se naučím správně přehazovat a bude to v poho.

Jenže jsem přehazovala jako blázen a vůbec to v poho nebylo.

Když jsme dojeli do Plesné k rozcestí, kouknul se HanS na tabuli do mapy a prohlásil: „Tak Kiko, kterou cestou chceš jet? Obě jsou strašně do kopce.“

Já na to: „No, když jsou asi obě strašně do kopce, tak si nemám moc z čeho vybírat, ne? Takže je mi to jedno!“

HanS (s ďábelským potěšením v hlase): „Dobře, tak jestli je ti to jedno tak pojedeme tou horší, aspoň tě trochu potrápím.“

Já (trochu zoufale, ale možná i trochu naštvaně): „Trápíš mě každý den!! Proč i dneska??“

No, a jeli jsme.. Pár metrů a už jsem viděla kus toho dlouhého strmého (na mě dost) kopce. HanS řekl, že jestli chcu, můžu to klidně jen vyšlapat, ale že se to vyjet dá a odfrčel. Bajka mě nutila jet před ní, ale schválně jsem jela tak pomalu, že to nevydržela a taky mě předjela.

Nějakou dobu jsem se trápila a štvalo mě slunko, které tak silně svítilo. Naštěstí jsem měla jen bílé tričko a bílé kraťasy, takže jsem ho zase tolik nepřitahovala. Pak už mi ale tak bilo srdce, že jsem se rozhodla si na chvilku odpočinout. Hodila jsem kolo do trávy a lehla si vedle něj a začla se opalovat.

Konečně se mi začal výlet trochu líbit!

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale když jsem zjistila, že se pro mě nikdo nehodlá vracet, zase jsem vzala kolo a snažila se jet. Moc to nešlo, tak jsem chvíli jela a chvíli šla vedle kola. Po levé straně cesty byl les a po pravé zlatavé pole.

Když mě předjel asi stoletý děda, ruply mi nervy. Rozhodla jsem se, že nepojedu po té cestě, kde na mě praží slunko, ale že to vezmu přes ten les.

Tak jsem zase chvíli jela a chvíli šla lesem. Bylo to vlastně docela fajn. Až na to, že jsem se bála, že mě přepadne traktorista, který dělal poblíž něco se dřevem, to byla pohoda. Kdykoli se mi chtělo, tak jsem si sedla do trávy a užívala si pohodu a klid lesa a samoty. Tak to mám ráda, když jsem sama a můžu si dělat jak dlouhé přestávky chcu a kdy chcu, říkala jsem si. Trochu mě štvalo, že klíče, kapesníky, peněženku a hlavně mobil mám u Báry v batohu, takže jim nemůžu napsat, ale utěšovala jsem se, že vzhledem k tomu, jak vypadala celá naše předešlá cesta, jim asi došlo, že jsem šla domů a tak se o mě nebudou bát. Přesto jsem se ale snažila pořád sledovat pole, abych vyšla na stejnou cestu, ze které jsem zabočila do lesa.

Časem už to ale taková pohoda nebyla. Protože několik dní před tím dost pršelo, byla většina cesty hodně zablácená a v jedné chvíli jsem se začla brodit do bažiny i s kolem a připadala si jako v Nekonečném příbehu. Stejně jako Atrei svého koně jsem já držela kolo a tahala ho z bažiny v duchu volajíc: „Neumírej!“

Taky nebylo úplně příjemné projíždět neznámými lesními cestičkami, které byly velmi úzké a lemované křovisky s trním a vysokými kopřivami.

Nakonec jsem konečně našla východ z lesa a dostala se na louku. Jenže přímo na louku, cesta nikde. (bod E)

Rozhodla jsem se nepanikařit a jít dál. Uprostřed louky (bod H) jsem se pak posadila a uvažovala, jestli jít doprava, nebo doleva.

Samozřejmě jsem se rozhodla úplně špatně a šla doleva. Zase lesem, bahna bylo čím dál víc. Mraky se začly sdružovat k bouřce a tak jsem se snažila co nejvíc jet a co nejméně kolo vést. Jenže po blátě se jede fakt blbě. Několikrát jsem celá (i s bílým tričkem a bílýma kraťasama) do bláta spadla, ale nevzdávala jsem se. Kdykoli jsem pomyslela na to, že bych si dala alespoň krátkou přestávku, tak jsem raději přidala na rychlosti.

Vyšla jsem z lesa zase na novou louku. Žízeň už jsem měla takovou, že jsem vážně uvažovala nad tím, že se napiju vody z kaluže (měla jsem totiž bezvadný nápad, že budeme mít s HanSem společné pití, abych se s ním nemusela tahat).

Najednou jsem v dálce uprostřed obrovského nic uviděla bagr. To bylo znamení! To byla moje jediná možnost na záchranu! Začalo už pomalu poprchávat a já se snažila co nejrychleji dostat na staveniště a modlila se, aby tam byli nějací lidé.

A taky byli.

Stavbyvedoucí (milý, sympatický mladý kluk z Prahy) mě posadil do auta, dal mi napít a do ruky mi dal svůj mobil. Zatímco venku řešil stavbu, já napsala mamce (na jediné číslo, které znám zpaměti) SMS: „Ahoj mami. Prosimtě, zavolej Báře, ať se mi ozve na tohle číslo. Na nic se neptej, je to otázka života a smrti. Díky! Kika“

No, mamka pak říkala, že ji ta SMS trochu rozrušila, každopádně díky tomu, že kdysi dávno si brávala čísla na holky, u kterých jsem přespávala, tak mohla Báře zavolat a předat jí můj vzkaz.

Z doslechu vím, že se Báry celá nervní ptala, co se stalo a Bára jí typicky flegmaticky odpověděla: „No, ona nejdřív trochu trucovala a pak se ztratila.“

Když mi pak Bára volala, vypadal rozhovor nějak takhle:

„Kiko, kde jsi!!!???“

„Baru, já nevím.“

„Hans tě furt hledá!“

„Fakt??!! Prosimtě, řekni mu, ať jede domů, že tam za ním nějak přijedu!“

Bylo mi HanSe líto, že já čekám v té bouřce v klidu v autě, zatímco on v tom dešti jezdí na kole a hledá mě. Říkala jsem si, že to ještě budu muset nějak vyřešit, aby na mě nebyl moc naštvaný.

Mezi tím mi stavby vedoucí nabídl, že když počkám ještě půl hoďky, přijedou chlapi s velkým autem, kam se mi vleze kolo a hodí mě do Ostravy.

Měla jsem radost a nechala se zavést do Poruby před HanSův dům.

Když vylezl, vypadal opravdu, že se na mě trochu zlobí. Zato já vypadala naprosto uboze. Od hlavy po paty celá od bahna (kraťasy ani triko už vůbec bílé nebyly), dokonce i moje helma byla ze záhadného důvodu od bahna. Ruce i nohy jsem měla celé červené od trní a kopřiv. Navíc jsem měla neskutečnou žízeň.

Přesto jsem se rozhodla usmívat a celé příhodě se smát: „To bylo ale úžasné dobrodružství, že jsem se ztratila a tys mě v bouřce všude hledal! Počkej, až o tom budeme někomu vyprávět! To byl ten nejlepší výlet!“

Nejvtipnější je, že ač jsem tomu v té chvíli sama nevěřila, přesvědčila jsem o tom nakonec nejen HanSe, ale i sebe.

Po tom, co mi dal napít a pujčil mikinu, sedl na kolo a jel se mnou přes Mariánky domů. Už se usmíval a radoval z toho úžasného dobrodružství.

Cesta domů proběhla bez komplikací, až na malý zádrhel na jedné křižovatce. HanS mě čekal o kousek dál u Kauflandu a chtěl nejspíš vědět, co mě zdrželo, ale jen jsem kolem něj projela a prohlásila: „Nechci o tom mluvit.“

Před našim domem HanS vytáhl mapu: „Vidíš? Tady jsme jeli a tady jsi ty zabočila do lesa, ale hned pár metrů dál za zatáčkou už jsme tě čekali my s Bárou. No a pak už by to bylo jen bylo z kopečka, z kopečka, po rovince, po rovince až do Hlučína, kde dneska hraje víš kdo?“

„Nevím.“ hlesla jsem celá nešťastná, že už měl být zbytek cesty jen z kopečka a po rovince (a trochu naštvaná, protože kdybych to věděla od začátku a nebylo mi tvrzeno, že celá cesta bude do kopce, nejspíš bych se vůbec neztratila).

„No dneska tam hraje Roman Dragoun!“

Řekla jsem, že to není možné, protože na Dragouna se do Hlučína chystáme s taťkou až o tři dny později, ale domů jsem šla vážně docela smutná, že HanSik naplánoval tak pěkný výlet a já mu ho pokazila.

Pak jsem se unavená osprchovala a těšila se, až si sednu k mamce na gauč a budem koukat na televizi. Byla jsem vlastně spokojená, že mám celé dobrodružství za sebou.

Jenže jsem se pak koukla na net a zjistila, že večer je opravdu Dragoun v Hlučíně!