První cesta

7. června 2011


Nemůžu si vzpomenout, jak mě HanS přemluvil, že spolu budeme jezdit na kole, ale myslím, že to nebylo až tak těžké, jak by všichni očekávali. Moje skvělé milované žluté kolo šlo do servisu k taťkovi, ten ho umyl, dal mi na ně potřebné příslušenství a už jsem si ho hrdě vezla do Brna.

Zanedlouho jsme plánovali první cestu. Start byl jasný. Pár metrů od Masné, kde jsem bydlela, vedla kolem řeky cyklostezka. Nemohli jsme se ale domluvit na cíli. Mohli bychom dojet k přehradě, nebo ještě dál k hradu Veveří, nebo až do Veverské Bítýšky (to jsem chtěla já!), nebo dokonce až za Bítýšku na táborovou základnu (to už jsem chtěla jenom já).

HanS moudře rozhodl, že se vydáme směrem ke všem těmto cílům a uvidíme, který z nich bude konec naší cesty (přece jen jsem na kole asi deset let neseděla a kromě jednoho výletu, kdy jsme kolem Lehoty najezdili 30 km, jsem se na něm jen vozila s dětma před domem).

Hned ze startu jsme se pohádali, kdo pojede první. HanS mě chtěl jako děcko nechat jet před sebou. Vlastně jsem to i chápala, nechtěl mi ujet, pořád se na mě otáčet, ztratit mě. Přesně tak to bude ale celý příští rok fungovat.

Protože jsem se styděla a nebyla si jistá, jestli na to kolo budu vůbec umět nasednout, přemluvila jsem ho, aby jel první on.

Byla to paráda! Fakt jsem byla nadšená a milovala to kolo, měla jsem pocit, že jede za mě a já se nemusím ani moc snažit. I když jsem se občas bála na blbém povrchu, z kopečka, nebo po cestě (ok, projeli jsme jen jednu jednosměrku a nejelo tam žádné auto, ale i tak), tak jsem s HanSem držela jakž takž tempo a snažila se neztrapnit. A to dokonce i do hnusného kopce na Kamence, kde jsem myslela, že umřu. Vyšlapala jsem ho s nasazením všech životních sil, co jsem v sobě našla, jenom aby se za mě nestyděl, že to nedokážu.

Ale když jsem ten kopec celá šťastná vyšlapala, říkám mu, že mám asi nějaký problém, protože slyším divný zvuk, když jedu. To jsem ještě neuměla poznat, že mám píchlou duši.

Ajaj!

HanS nechal lepítka v Ostravě, musela jsem volat Báře, aby mi na internetu našla nejbližší obchod, kde by se dala koupit a pak mě HanS na 45 minut opustil. Najednou se objevil celý nadšený mezi stromy, že vzal raději dvě balení a jde mi tu duši spravit. Dírku našel, zalepil, ale myslím, že u nafukování jsme se střídali tak půl hodiny a bezvýsledně. 
Vzali jsme to teda kousek z kopečka k řece, že prý jestli tam ještě nebude druhá dírka. A našel hned dvě! Obě je zalepil a šel před nafukováním zkontrolovat, jestli je to všechno, ale ony tam byly další dvě! Za mojí asistence (on lepil, já podávala lepidlo a lepítka, čokoládu a pití) jsme zalepili celkem asi deset děr, když začla docházet lepítka. Museli jsme zbylé rozstříhat až na tři kusy a šetřit s nimi. Ani tak to ale nevyšlo a tak jsme strhávali lepítka, která byla nalepená jako první (a s kterými jsme ještě plýtvali), rozstříhali jsme je a znovu je lepili.

Každopádně když jsme objevili osmnáctou dírku a neměli na ni už ani kousíček lepítka, zabalili jsme to a šli domů (bylo už přece jen docela pozdě, od chvíle, kdy jsem statečně vyšlapala kopec, uplynuly už asi tři hodiny).

HanSik si mě ještě vyzkoušel a místo po normální cestě mě s kolem nechal vyškrábat se na stezku po hlíně do strmého kopce. Ocenil, že jsem se nerozbrečela a pořád se usmívám (byla to přece jen první cesta a snažila jsem se zapůsobit, při dalších cestách se dočká více breku a méně úsměvů, to jsem ale tehdy ještě netušila ani já), pak se trochu styděl, když mě jako gentleman doprovázel až na vrchol kopce pěšky vedouce kolo. Nevím, jestli si ostatní cyklisti opravdu mysleli, že šlapeme proto, že to nevyjedeme, ale já byla ráda, že nemusím jít sama.

Dojela jsem domů tramvajkou a vyhlížela HanSe, který se vynořil úplně z jiné strany a po jiné cestě, než jsem čekala (že se s oblibou ztrácí jsem taky zjistila až později).

Celkový čas: 4 hodiny

Celkem najeto: 7km